OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již od prvních tónů úvodní skladby „The End Of Human Race“ je zřejmé, že švédští blackouši DARK FUNERAL žádným způsobem neuhýbají z trasy, jíž si před nějakými 15 lety sami vytyčili. Důrazná, přímočará a agresivní muzika byla těmto vyznavačům temných sil vždy vlastní a na aktuálním kotouči „Angelus Exuro Pro Eternus“ tomu není jinak. Narozdíl od svých počátků sice muzikanti ze Stockholmu již neohromují značně zdrcující rychlostí (přeci jen jim nějaký ten rok přibyl), ale i tak je stále co poslouchat.
DARK FUNERAL totiž procházejí jistým vývojem, a přestože od nich v podstatě nelze očekávat stylový veletoč či alespoň určitý experiment, svou tvorbu se snaží vždy mírně pozměnit či doplnit. Oproti minulosti se tak z reproduktorů častěji linou strukturovanější skladby, pomalejší tempa a výraznější melodie, což sice není ke škodě, ale DARK FUNERAL tak ztrácí část svého původního kouzla. I přes vyjmenované novinky však všichni víme, co od kapely tohoto typu čekat, takže ve výsledku stejně působí veškeré prvky poněkud předvídatelně. Emperor Magus Caligula je však v obvyklé formě, prsty po hmatnících kytar rychle kvapí, nový bubeník Nils Fjellström to také celkem solidně zvládá (i když se drží stále stejné linie a na svého předchůdce Matte Modina poněkud ztrácí), takže výsledkem je přesně takové album, jaké všichni očekávali. Škoda jen poněkud umírněné, nedynamické produkce.
Mám-li porovnat současnou tvorbu DARK FUNERAL s dalšími žánrovými giganty a zároveň krajany MARDUK, dávám palec nahoru jednoznačně pro „Angelus Exuro Pro Eternus“. Přestože se jedná již o pátou řadovou desku tohoto tělesa, kapela narozdíl od druhých jmenovaných neustupuje z vydobytých pozic a v rámci blackmetalového „mainstreamu“ se tak drží v popředí pelotonu. Ve srovnání se zbytkem scény, která je přeplněna kvanty zajímavých a neotřelých spolků, to však stačí pouze na poctivou práci uprostřed startovního pole. I tak ale můžeme tuto nahrávku považovat za vcelku slušnou.
DARK FUNERAL i nadále pokračují ve vytyčené žánrové linii. Slušná práce.
6,5 / 10
Emperor Magus Caligula
- vokály
Lord Ahriman
- kytary
Chaq Mol
- kytary
B-Force
- baskytara
Dominator
- bicí
1. The End Of Human Race
2. The Birth of the Vampiir
3. Stigmata
4. My Funeral
5. Angelus Exuro Pro Eternus
6. Demons Of Five
7. Declaration Of Hate
8. In My Dreams
9. My Latex Queen
Where Shadows Forever Reign (2016)
Angelus Exuro Pro Eternus (2009)
Attera Orbis Terrarum - Part II (DVD) (2008)
Attera Orbis Terrarum - Part 1 (DVD) (2007)
Attera Totus Sanctus (2005)
De Profundis Clamavi Ad Te Domine (live) (2004)
Under Wings Of Hell (split s INFERNAL) (2002)
Diabolis Interium (2001)
In The Sign... (EP) (2000)
Teach Children To Worship Satan (EP) (2000)
Vobiscum Satanas (1998)
The Secrets Of The Black Arts (1996)
Dark Funeral (EP) (1994)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 47:16
Produkce: Peter Tägtgren
Studio: Abyss
Našľapaný old-school výplach presne v očakávanej podobe v pomerne kvalitnej forme. Narozdiel od minulého alba sa mi novinka pozdáva oveľa viac. Zásluhu má na tom paradoxne aj nový bicmen, keďže jeho chladné strojové sypačky bez väčších nápadov dávajú nahrávke osobitejší ráz. Pre mňa takisto lepší než aktuálny MARDUK, lepší než predchodca a teda za 7 - slušné.
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.